Ekologick� listy

Domnívám se, že za posledních deset let došlo mezi školami a středisky ekologické výchovy k žádoucím posunům ve vzájemném vnímání – tyto instituce se více respektují, jsou na sebe náročnější, ale také mnohem víc ví o obsahu a smyslu práce těch druhých, pracovníci středisek jsou si lépe vědomi obrovské zodpovědnosti učitelů. Střediska se snaží být školám dobrou službou, nabízet a poskytovat jim skutečně to, co potřebují, co samy nezvládají, pomáhají školám a jejich školním koordinátorům při naplňování průřezového tématu Environmentální výchova v mateřských, základních i středních školách.

Environmentální výchova je v rámcových vzdělávacích programech (RVP) všech stupňů škol zařazena mezi průřezová témata, která jsou povinnou součástí vzdělávání, ale v praxi je to pro školy spíš velká příležitost než striktní povinnost. Jak uvádí RVP pro základní vzdělávání: „Obsah průřezových témat doporučený pro základní vzdělávání je rozpracován do tematických okruhů. (…) Každý okruh obsahuje nabídku témat (činností, námětů). Výběr témat a způsob jejich zpracování v učebních osnovách je v kompetenci školy.“ Z citovaného textu se dá pochopit, že velice záleží na tom, jak učitelé s průřezovým tématem naloží, jak se společně domluví na jeho smysluplném naplňování, aby obohacovalo děti, ale i jejich kantory. V tomto ohledu jsou zatím mezi školami obrovské rozdíly.

Jsem přesvědčen, že ekologická (environmentální) výchova smysl má, avšak nemohu to doložit výzkumem. Měřit účinnost naší práce je těžké, ne-li takřka nemožné. Bezprostřední reakce na výukové programy a pobyty mohou být vysoce kladné, ale za týden vyprchají a jsou zahlušeny něčím akčnějším a efektnějším, nebo naopak – dopady drobné ekologické výchovy se mohou projevit až po velmi dlouhé době. Zajímavou cestou je ekologická výchova nejmenších dětí současně s jejich rodiči. Když vidím pracovat s touto cílovou skupinou kolegyni Alenu Uhříčkovou a její spolupracovníky, ani na okamžik nepochybuju, jak obrovský smysl tato práce má, byť většinou nepřináší okamžité a kvantifikovatelné efekty. Dovoluju si odhadnout, že účinnost vícedenních pobytů je ve srovnání s několikahodinovými programy podstatně vyšší, což není žádný objev. Říkám to spíš na podporu tohoto směru praktické ekologické výchovy prováděné středisky. Zapomínat bychom neměli ani na snad vůbec nejúčinnější způsob ekologické výchovy dětí – pravidelnou oddílovou či kroužkovou činnost, jejíž těžiště spočívá ve víkendových výpravách do přírody a v opravdových letních táborech. Je smutnou skutečností, že poptávka po takovýchto zájmových činnostech slábne.

Jsem přesvědčený, že k pochválení je toho opravdu hodně – největší úctu však podle mého názoru zasluhují ředitelé škol a učitelé, kteří (ať už jako školní koordinátoři EVVO nebo vyučující jednotlivých předmětů) ekologickou výchovu dokázali tvořivě zakotvit do školních vzdělávacích programů, aktivně ji podporují a prakticky provádějí, mnohdy nad rámec svých nemalých povinností. Úcta a obdiv patří také pracovníkům středisek ekologické výchovy, kteří dokázali (a věřím, že i nadále dokáží) překonávat různá úskalí, a jejich odborná i didaktická úroveň stále roste. Nechci však zapomenout ani na ty, kterých si vážím nejvíc – dobrovolné vedoucí skautských, pionýrských, brontosauřích i všemožných dalších kroužků a oddílů, kteří jezdí s dětmi do přírody, a činí tak většinou zadarmo a ve svém volném čase. Jejich podíl na utváření opravdového vztahu dětí k přírodě je nenahraditelný. Tito vzácní lidé dávají dětem to, co jim (co do prožitků v přímém kontaktu s přírodou v dobré partě dětí) nemohou umožnit ani sebeobětavější rodiče.

Řečeno prostými slovy, smyslem našeho snažení je, abychom měli rádi obyčejnou přírodu, vážili si jejích darů, bez kterých bychom nepřežili, a nepotřebovali tolik nakupovat ani spotřebovávat zbytečné množství energie. Abychom rádi žili skromněji a přitom radostněji a plněji. Pokud se to bude aspoň trochu dařit v nezanedbatelném procentu populace, pak je naděje na zachování života v podobě, jaká se nám lidem líbí. Povíme-li to jinak, cílem EVVO je přijetí vyšší míry odpovědnosti za současný i budoucí stav životního prostředí, než je dosud obvyklé, což bychom však neměli činit jako asketičtí trpitelé, nýbrž jako nelhostejní lidé, kteří se umějí radovat třeba z dlaska na krmítku nebo z tekoucí studánky v parném létě.

Přál bych si, aby studenti dostávali více informací z environmentalistiky a také větší prostor k dotváření a vyjadřování vlastních názorů na řešení nejrůznějších environmentálních problémů a konfliktů, k nácvikům jejich zvládání, zejména v regionálním měřítku. Velkou nadějí je společný evropský projekt, se kterým právě nyní uspěly Přírodovědecká fakulta a Pedagogická fakulta Univerzity Palackého ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody, Sluňákovem a Lipkou. Naplňování tohoto projektu otevírá velké možnosti, jak výuku v tomto směru obohatit a prohloubit.

                                                                                                                                                          Děkujeme za rozhovor.